V článku se řeší nastavení klienta, aby bylo možno používat Single sign-on vůči aplikaci na serveru. Jako klienty bereme Microsoft Windows, které jsou zařazeny do domény, celá SSO autentizace probíhá vůči Active Directory a uvažujeme pouze protokol Kerberos. Samozřejmě naše serverová aplikace musí SSO podporovat. Hlavně se budeme věnovat webovým aplikacím a tedy konfiguraci webových prohlížečů a hromadné konfiguraci pomocí Group Policy.

Podíváme se na standardní protokol Kerberos, který je již dlouho používaný ve Windows a v posledních verzích se jedná o primární protokol pro autentizaci. Tento protokol je velmi bezpečný a ze svého principu podporuje Single sign-on. A právě SSO je to, co nás zajímá. Kerberos je obecně využívaný (nejen na Windows), ale v popisu budeme vycházet z MS implementace v doménovém prostředí.

NLB slouží k tomu, co již říká název, vyvažování zátěže na více serverů, jinak můžeme říci, vytvoření clusteru. Celý princip je značně jednoduchý. Výhoda (ale z toho plynou i nevýhody) je, že se jedná o softwarové řešení a obejdeme se bez HW load balanceru. Nebudeme se zde věnovat vlastní konfiguraci NLB (ta je mimochodem docela triviální pomocí průvodce), ale tomu, jak se NLB chová v síti (speciálně s Cisco prvky).

Počítačové sítě jsou dnes nejčastěji založeny na rodině protokolů TCP/IP. Z pohledu fyzického i logického nepoužíváme jednu globální síť, ale hierarchické dělení na různé části zvané subnety (podsítě). Aby spolu jednotlivé subnety mohli komunikovat, tak musíme zajistit správné fyzické propojení, ale také přidělit správné adresní prostory. V článku se spolu podíváme na adresy IPv4 (Internet Protocol Version 4), jak se rozdělují a jak se s nimi počítá.

Abychom mohli komunikovat v počítačové síti, musíme používat nějaké logické adresování, které nám určí v jaké části sítě se účastníci nacházejí. A dále metody, které nám zařídí správné směrování dat od odesílatele k příjemci. V dnešních LAN sítích, stejně jako v internetu, se jedná o Internet Protocol (IP). Pro adresování používáme IP adresy a dělení na subnety, pro přeposílání dat používáme routování.

Když chceme pochopit, jak fungují komunikace v počítačových sítích nebo obecně sítě celé, tak musíme začít od spodu. Z fyzického pohledu se jedná o kabeláž a základní aktivní prvky (switche), z logického pohledu se jedná o komunikace na nejmenším logickém celku, tedy v rámci subnetu (přímá komunikace). Obě tyto oblasti jsou definovány a zahrnuty v rodině technologií Ethernet.

Počítačové sítě, obecný termín, který zahrnuje velice širokou oblast technologií, protokolů a metod. Mnoho věcí z této oblasti je považováno za samozřejmost, což vede k tomu, že se těžko hledá jednoduchý popis či logické zařazení do celé skládačky, která tvoří síť. My se dnes na sítě podíváme obecným globálním pohledem s přihlédnutím k vzájemným vazbám. A v dalších dílech se podrobněji seznámíme s některými oblastmi z praktického hlediska.

Návrh a realizaci rozsáhlejší počítačové sítě asi nebudeme provádět vlastními silami, ale svěříme nějaké specializované firmě. Přesto je dobré mít minimálně základní přehled o této oblasti a ideálně detailní znalosti, aby výsledná síť odpovídala našim představám a ne pohledu realizátora. Podíváme se tedy na oblasti a problémy, které musíme při návrhu sítě vzít v úvahu.

Tento článek obsahuje stručný popis kroků pro převod MS domény na nový funkční level. Nejedná se o žádný podrobný ani úplný návod, ale pouze o orientační informace, které jsem si sepsal, když jsem převod prováděl. Vycházíme z toho, že máme doménu Windows Server 2003 a pro zjednodušení popisu jeden řadič.

Veřejné IP adresy jsou dnes v podstatě vyčerpané, což znamená, že protokol IP verze 4 již nedostačuje. Přesto myslím, že k většímu nasazení IP verze 6 (který dovoluje použít 3,2 krát 10 na 38 adres), hlavně v prostředí domácností a běžných firem, ještě pár let nedojde. Nové produkty MS však mají IPv6 defaultně zapnuté a to je nejen zbytečné, ale může nás to i obtěžovat.