Japonsko bylo a částečně ještě je silně kastovní společnost, která si velmi zakládá na etiketě. Bojová umění (budo) byla původně válečnou dovedností a systém hodností a prokazování úcty se zde jasně odráží.

V karate jsou cvičenci (karateka) rozděleni do skupin podle jejich dovednosti a dosaženého technického stupně. Hlavní rozdělení je na žákovské technické stupně kju [kyu] a mistrovské technické stupně dan. Držitelé mistrovských stupňů mohou nést označení sensei nebo šihan [shihan]. Oba tyto výrazy v překladu znamenají učitel nebo mistr, ale jejich použití je rozdílné podle stylu, místa i školy. U nás se užívá označení sensei pro trenéra a šihan pro držitele vysokého danu, který aktivně pracuje pro styl. Mistrům musí být prokazována největší úcta, ale i mezi jednotlivými žáky nebo mistry jsou rozdíly v dosaženém stupni. Žáci jsou rozlišeni barevnými pásky - obi od bílé po hnědou. Přes jaké barvy tato škála přechází je různé v různých stylech karate (i jiná budo používají systém barevných pásků). Čím více se blíží technický stupeň k danu tím je menší rozdíl mezi stupni a u nás máme 2 fialové a 3 hnědé pásy. Mistrovské stupně jsou již všechny černé. Tento systém barevných pásků představuje zmenšující se rozdíly mezi cvičenci na vyšší úrovni.

Základním prvkem etikety je pozdrav - rei, který je v Japonsku symbolizován úklonou. Úklona může být doprovázena slovem osu, které má několik významů (a také několik různých výslovností). Tímto termínem dáváme najevo souhlas a porozumění. Základní úklony jsou:

Ricurei [ritsurei]- pozdrav ve stoje. Provádí se v musubidači [musubidachi], vzpřímeném stoji spatném, ruce podél těla přiložené dlaněmi na stehna (zboku). Mírná úklona s rovnými zády. Existují dvě verze kam se má člověk při úkloně dívat a každá strana si obhajuje tu svou. První je, že člověk stále sleduje očima "soupeře" (dívá se na partnerovu hlavu). Příznivci tohoto způsobu jej obhajují tím, že bojový duch nikdy nesmí poklesnout a člověk by mohl být napaden v případě nepozornosti. Druhý způsob, který je podle mne logický a správný, předpisuje hledět stále rovně (kolmo na své tělo) čili při úkloně mírně dolů. Neboť čest úklonou projevuji pouze soupeři, který si to zaslouží a stejně díky prostorovému vidění vidím soupeře i při úkloně.

Zarei [zarei]- pozdrav vsedě. Tradičně se v Japonsku sedělo vkleče na zemi, sed zvaný seiza, na futónu a tento způsob se dodnes používá ve všech budó. Postup: sedíme v seiza s rukama položenýma na stehnech. Při úkloně se nejprve lehce předkloníme s rovnými zády, položíme postupně levou a pravou ruku před sebe na zem a potom následuje úklon. Při úklonu se nedotýkáme hlavou země.

Hloubka úklonu záleží na tom, koho zdravíme, o kolik má vyšší postavení a jakou úctu mu chceme vzdát. Například partnerovi, který má nižší stupeň, se stačí poklonit (při zarei) do úrovně, kdy dosáhneme rukama na zem a máme rovná záda. Naopak při pozdravu našeho učitele se ukloníme skoro nad zem.

Úklony při tréninku používáme často. Nejprve, když vstupujeme do dodžo [dojo] (tělocvičny), tak hned za dveřmi pozdravíme dodžo a všechny kdo se v něm již nachází. Tato úklona se například v karate a tam, kde se nepoužívá tatami (žíněnka) po celé ploše, provádí ve stoje naopak v aikidu v sejze. Na začátku a konci každého tréninku je nástup, kdy se mimo dalšího provádí pozdrav v seiza, zdravíme šihana, senseje (učitele) a ostatní, také tímto říkáme, že jsme připraveni na trénink. Potom pokaždé, když jdeme cvičit s nějakým partnerem, jej pozdravíme úklonem ve stoje při začátku a při konci cvičení s ním.