Pozn.: Tento článek obsahuje z velké části moje názory a můj pohled na problematiku, který nemusí být správný.

Vývoj telefonie

Telefonování (telekomunikace) je neodmyslitelná součást dnešní doby a samozřejmě prochází stálým vývojem. Od dob starších, kdy spojování hovorů probíhalo mechanicky pomocí spojovatelek. Přes ne již tak dávné doby analogových telefonních ústředen. Které byly nahrazeny ústřednami digitálními, které k telefonování přidali velkou řadu nových funkcí. Jako zobrazování čísla, potažmo jména volajícího, telefonních seznamů nebo speciálních funkcí, kdy se pomocí telefonního přístroje ovládá ústředna. V době digitálních ústředen také začala vznikat kontaktní centra (contact center). Před pár lety se běžným vývojem, kdy se většina technologií přesouvá na internet a provozuje nad IP protokolem, objevila možnost přenosu hlasu po IP síti a technologii se říkalo Voice over Internet Protocol (zkráceně VoIP). Myslím, že se brzy také začal používat termín IP telefonie, který mě připadá přirozený, ale například Cisco tak označuje až rozšíření VoIP.

Již před delší dobou začali vznikat (a stále vznikají) různé softwary, které umožňují přenos hlasu nějakým svým proprietálním protokolem. Tyto aplikace, ale dle mého názoru, nejsou IP telefonií. Ta vznikla v době, kdy se objevili víceméně standardizované protokoly jako H.323 a SIP nebo i proprietálním (ale dostatečně silné) jako Cisco SCCP (Skinny Client Control Protocol). Ty nabízejí možnost připojit HW telefonní přístroj, existuje pro ně možnost propojení do PSTN sítě (běžná telefonní síť), apod.

V posledních pár letech se navíc již nemluví o pouhé IP telefonii (nebo VoIP), ale používá se termín sjednocené komunikace – Unified Communications (UC). To je souhrn moderních komunikačních metod, které vychází z IP telefonie (jak tradiční pevné, tak mobilní), ale přidávají přenos obrazu, instant messaging, e-mail, obchodní aplikace, sdílení pracovního prostředí (whiteboard) a další. UC obsahuje vše, co je třeba pro provozování komunikace, tedy HW, aplikace i systémy. Nemalou částí moderní IP telefonie jsou také propracovaná kontaktní centra. Vše je zaměřeno na dostupnost a efektivitu.

Z praxe bych ale řekl, že velká část termínů a propagace je pouze "reklamní humbuk". Velká řada vyzdvihovaných funkcí byla dostupná již na digitálních ústřednách (a dokonce některé funkce z těchto ústředen nejsou standardně na IP ústředně). Jedním argumentem je sjednocení komunikací do jednoho místa, protože prý lidé využívají velké množství komunikačních kanálů a jsou k zastižení jen na některých, takže se ztrácí čas. Což jsem zatím nepocítil. S tím souvisí i oslavovaná prezence (která je naprosto běžná ve všech IM), a která u telefonů stejně není moc dotažená. Jinou údajnou výhodou jsou různé aplikace, které se dají provozovat přímo na telefonu, ale většina lidí má asi vedle telefonu počítač, takže stejně je jednodušší použít ten. A tak bych mohl pokračovat dále. Takže sice jsem zastánce IP telefonie a vidím v ní řadu východ, ale neberu ji jako převratnou modernizaci.

Připojení do telefonní sítě

U klasické digitální telefonie se můžeme připojit tak, že nám poskytovatel přivede jednu nebo více linek, které mají definované parametry (telefonní číslo) a my připojíme přístroje. Větší firmy si pořídí telefonní ústřednu, správný název je anglicky Private Branch eXchange (PBX) nebo česky pobočková ústředna (PBÚ). Do které se přivede pomocí ISDN PRI rozsah linek (který má nepřiřazený rozsah telefonních čísel) a vše ostatní si firma nastavuje na své PBX sama. Digitální PBÚ je běžně modulární zařízení, kam se přivedou linky a obsahuje jako výstup jednotlivé metalické porty pro telefony.

V případě IP telefonie máme více možností. Hlavní rozdíl je, zda mimo firmu jdou naše hovory po PSTN (Public switched telephone network), tedy veřejné telefonní síti. Nebo pomocí internetu k nějakému operátorovi, který nám zajistí propojení do běžné telefonní sítě. Opět můžeme mít linky spravované u operátora nebo použít vlastní ústřednu.

Pro IP telefonii se většinou používá oddělené zařízení pro zpracování hovorů (Call Processing), což je softwarová aplikace, která běží na serveru, a hlasová brána (Vioce Gateway), což bývá router s rozšířenými funkcemi. Výhodou je, že pro komunikaci můžeme použít stávající LAN infrastrukturu.

Pozn.: Pro menší řešení se může integrované řešení, kdy hlasová brána i zpracování hovorů je na jednom routeru.

IP telefonie od Cisca

Dále se již budu věnovat speciálně IP telefonii v provedení firmy Cisco. Budu uvažovat firemní nasazení pro střední a větší firmy (na domácí použití asi nikdo Cisco nezvolí). Také nebudu zmiňovat všechny možnosti, ale pouze běžnější varianty.

Asi běžné nasazení je takové, že uvnitř firmy provozujeme telefonii nad IP, ale komunikace mimo firmu jde po PSTN. Případně pokud máme pobočky, tak mezi pobočkami opět použijeme IP telefonii. Směrování pak může fungovat tak, že hovory putují co nejblíže cíli po IP a na nejbližší pobočce (nebo pobočce s nejlepším tarifem) se převedou do PSTN.

Takže potřebujeme hlasovou bránu, pro kterou využijeme jeden z řady Cisco routerů, například serie 2800 či 3800. Případně můžeme doplnit VoIP GSM gateway, kterou se připojíme do mobilní sítě. Hlasovou bránu (nebo speciální převodníky) můžeme také použít pro připojení analogových telefonů, faxů, modemů, vrátníků, apod. I když se doporučuje analogová zařízení co nejvíce omezit.

Dále potřebujeme srdce celého systému, tedy server pro zpracování hovorů. Dříve se jednalo o Cisco CallManager (tento název budu asi používat, i když myslím novou verzi), dnes se jmenuje Cisco Unified Communications Manager (CUCM) a poslední verze je 6.1. Podle verze se využívá jako operační systém Linux (třeba poslední 6tá verze) nebo Windows (verze 4). Jako HW jsou certifikované dva modely serverů, které Cisco prodává pod svým označením MCS 78xxH3 (jedná se o HP server) nebo MCS 78xxI3 (server IBM).

Pro komunikaci používá Cisco primárně svůj protokol Skinny Client Control Protocol (SCCP), ale podporuje také (hlavně u nových verzí) H.323, SIP, MGCP. Dále se pro získání informací nebo ovládání CallManageru může použít JTAPI či SOAP.

Ke CallManageru připojíme/zaregistrujeme HW nebo SW telefon a pokud je vše nakonfigurováno, tak může telefonovat.

Nutno podotknout, že Cisco IP telefonie není levná záležitost. Musíme mít router s funkcemi pro VoIP, dále CallManager, kde platíme SW+HW, licence na CallManager pro uživatele, a dále licence na zařízení, kdy dnešní telefony spotřebují 4 až 6 licencí pro jeden přístroj. A také samozřejmě platíme vlastní telefony. Pro řadu rozšiřujících funkcí musíme dokoupit další server a licence, například kontaktní centrum, presence, hlasová schránka.

Následující obrázek ukazuje jednoduché schéma zapojení IP telefonie (SW a HW telefony, primární a záložní UCCM) včetně bezdrátové sítě (AP a WLC) a kontaktního centra (IPCC) a propojení do PSTN.

Závěr

Na závěr úvodního popisu IP telefonie si neodpustím poznamenat, že mne velmi překvapila složitost veškeré konfigurace i jednoduchých operací. Když jsem přecházel ze správy digitální ústředny, kde mi některé věci připadali zbytečně složité, na IP telefonii, tak jsem očekával, že se vše zjednoduší, ale opak je pravdou. V dalších dílech přinesu praktické ukázky různých konfigurací.